Nezavírej oči IV. kapitola

20. 12. 2009 | † 06. 05. 2010 | kód autora: TfA

Nebylo to poprvé za poslední dny. Přišla ke mně, pohladila po tváři svými chladnými pařáty. Zbytečnost, Touha, Deprese. Krutá stará dáma, důchodkyně s otráveným výrazem ve tváři. Zničená životem a připravená kazit lidem zbytek života. Zlomená bytost, která ráda pomůže do hrobu i ostatním. Svoji hrdost přeměnila na nezměrnou pýchu, ješitnost vlastní důležitosti. Snaží se být všemocná, chytrá vládkyně země bez obyvatelstva. Pořádá výboje do cizí země, do země, kde vládne Štěstí a Láska nesmrtelným životem. Občas ukořistí spokojeně klimbajícího poddaného. Uvrhne jej do podsvětí temnoty vlastní duše.

 

Odhalí před ním své hrubé a zničené nitro. Zkroucenou duši, svázaný uzlíček dítěte kdysi naplněného láskou. Kompenzuje si své chyby na ostatních nebohých duších. Svádí je, olizuje svým lepkavým jazykem. Pohrává si se srdcem uvězněných, vysává z nich semínka spokojenosti. Živí se korunou Štěstí a šálou Lásky. Bere jejím poddaným dary. Poslušnou Spokojenost, poddajnou Radost. Svazuje je slizkými provazy od pana Zhrzeného. A poté zkroucené, umučené pozůstatky Spokojenosti a Radosti ukazuje svým obětem. Kdysi tak veselým lidem... Mrtvým duším, duším v kobkách, bez přísunu božského světla světa. Uzavřených duší, kdy se zámkem stává samotný člověk.

 

 

 

Pak se i ve vlastní hlavě cítí jako vězeň v nejpřísnějším vězení. Bez možnosti vylézt ven. Je pouze jediná možnost. Zavřít navždy oči. Odejít. Opustit tělesnou schránku, když není použitelná. Opustit nefunkčního robota s chromými svaly. Být jedním z nesmrtelných, jedním z těch vidomých ochránců. Andělem strážným.

 

Vždycky jsem chtěla chránit lidi. Pomáhat jim, anonymně a účelně. Pomáhat jim zevnitř a obvazovat fyzické rány. Být doktorem těla a léčitelem duše. Živým ochráncem, pastýřem nemocných a majákem pro bezmocné. Teď jsem jedna z ovcí. Závislá na pomoci ostatních, více či méně neschopných. Jak mi může matka říkat, že to bude dobré? Ona viděla vždycky... Jak může říci lékař optimistickou zprávu, když je budoucnost jasná? Už nikdy... Slovo přesně definované. Nikdy. Proč se mě všichni neustále snaží přesvědčovat? Vždyť kde mám hledat naději, jak ji mám hledat? Šmátrat rukama kolem sebe, dokud náhodou nestisknu její ruku? Hledala bych věčně, Náhoda si ráda hraje na slepou bábu. A umí procházet zdmi.

 

Jen stěží jsem zamáčkla slzy deroucí se mi z očí. Jedna z nich pomalu sklouzla po suché tváři, vsákla se do polštáře. Tělo mě neposlouchalo, měla jsem za sebou nejspíše poslední zákrok, znovu mi sešívali ránu na hlav...

....  Zprvu jsem jen povrchně vnímala hluk okolo mě, a pak jen jakýsi polobdělý stav bez zraku. Nespala jsem a nemohla jsem se hýbat, neviděla jsem, co se mnou dělají. Jen jsem ležela na chladné položce a mozek mi třeštil. Otupěle se snažil shromáždit dostatek použitelných dat. Moc jich nebylo. Pár hlasů, jednoslovných odpovědí. Jediná otázka, zda mě něco bolí. Ne.

 

A hodiny v posteli. Byl den či snad noc? Nikdo nepřicházel, bylo ticho. Bylo mi trapně ptát se, jestli je tu ještě pořád můj tajemný společník. Mlčela jsem a snažila se usnout, znovu se ponořit do snů... či spíše nočních můr. Ale tělo nechtělo. Bylo unavené, ale mozkem mi neustále probíhaly zmatené obrazy vidin. Viděla jsem před sebou, jasně jako skutečnost, svůj hrob. Hrob, na kterém mě zabili mí vlastní přátelé. Neznámé tváře s blízkou duší. Kamarádi, rodina, příbuzenstvo přes kolikáté koleno... Tváře dvou dívek jsem si nemohla zařadit, ale znala jsem je. Určitě už jsem je kdysi viděla...

 

Viděla... Určitě už jsem je... Viděla...

 

"Terezko, jsi vzhůru?"

"Mami? To... ty jsi tady?"

 

Mírně jsem otočila obličej nalevo, ale oči jsem se ani nenamáhala otvírat. Nic by se nezměnilo. Jen jsem s obtížemi zvedla koutky. Upřímně řečeno, nechtěla bych teď sama sebe vidět.

 

"Ano, jsem tady, vedle tebe. Už se cítíš lépe? Hodně jsi spala."

"Hm... Jo... Lépe," odpověděla jsem neurčitě. Jinak odpovědět nešlo. Všechno bylo tak mlhavé, neurčité, bez emocí. Šedé.

"Lékaři říkají, že už jsi v pořádku. Ještě dva dny tě tu nechají na pozorování a pak můžeme jít domů."

"Proč...?"

"Co proč?"

"Proč... Jít domů? Co tam?"

 

Co mi pomůže, být doma? Nic nemůžu dělat... Nemůžu si číst, nemůžu ani pořádně spát, nemůžu se dívat na filmy... Nemůžu... Nic. Jen ležet, a to můžu i tady.

 

"Budeš přece doma s námi!" její hlas zněl trochu překvapeně.

"A co já s tím?! Vždyť je přece úplně jedno jestli ležím tady nebo doma."

"Co to povídáš... Doma bude dobře. Bude tak klid, budeme tam spolu."

"Jedno!" rozkřičela jsem se. Začala mě štvát tím svým odporným optimismem, předstíraným klidem a hlasem "všechno je v pohodě". Děla si snad ze mě srandu?!?

 

"Budu doma? Co tam mám sakra dělat, hm?! Nic! Můžu jenom ležet nebo spát, nic mě doma nečeká, nic nemůžu dělat a... Vlastně, proč mě vůbec ještě necháváte žit! Proč?!? Proč..."

 

Sedativa zabrala. Zlost vyprchala, mozek mi vypnul a po náhlém záchvatu hysterie zůstalo jen prázdno v hlavě. Dutý pocit, hvízdání v uších... A chuť spát...

 

+++

 

Jmenujte jedinou věc, která hovoří proti snům? Proti tomu vysněnému světu dokonalosti a krásy.  Teď byl jiný. Mlhavé záblesky se změnily v ostré obrazy, vysoké tóny pomalu přešly v sytou hudbu prozářeného lesa. Světlo dokonce hřálo. Hřálo svými lechtavými paprsky, oteplovalo zemi, lákalo obyvatele lesa ven z tmavých nor a příbytků. Celým lesem se ozýval smích skotačících človíčků, rozjařené skřeky lesních dryád. Skákaly lehce mezi stromy, tančily skrze lesní porost. Ke mně, ode mě. A zase zpátky. Opisovaly kolečka, smály se a vedly malé děti k sobě do kruhu.

 

Jako veselé paní učitelky, dvě pletly věnce z lučních květin, pampelišky se leskly v jejich rukou, všemožné fialky si vetkávaly do vlasů zapletených v drdol. Opatrně, abych snad nenarušila šťastnou atmosféru lesa, jsem se po špičkách dostala až k oné skupince. Seděla v trávě, pětice šťastných bytostí. Lesní víly oblečené v nesourodé směsici šátků a šatiček v zemitých odstínech a dětičky, malé tváře pětiletých a zaujaté oči školáků se leskly proti slunci. Jejich hlasy však zanikaly v melodii linoucí se rozjasněným lesem.

 

V tajemné hudbě, ze srdce staletých stromů. Možná to byly staré dudy, tesklivé tóny píšťal. V malebné eufonii smutných tónu zazníval i třepetavý hlásek naděje. Možná klavír, co občas zkouší proniknout temné noty. Spojitost s lidmi, tady v tomto pohádkovém světě. A to už si mě všimly.

 

Zvědavá trojice mě obklopila. Usměvavé tváře a pronikavé pohledy mě přikovaly k zem...

.... Mohla jsem jen tiše sledovat jejich zvláštní pohyb, ne nepodobný zvířecímu poskakování, ptačímu poposedávání, vrabčímu třepotání. Jejich ruce obalené hadry z jemného materiálu se mě letmo dotýkaly. Rukou, ramen, jako když se liška otírá o neznámého tvora. Jako když se kočka tulí pánovi a vytahuje drápy. Zívá a odhaluje svoje ostré zuby.

 

První dryáda mě zatahala za ruku. Sebrala z ní stříbrný prstýnek a odskočila dozadu.

Druhé dvě ze mě servaly náramky a s předstíraným chichotem odskočily. Zmateně jsem pohlédla na své ruce. Doteď byly plné mých oblíbených náramků a stříbrných ozdob, najednou byly prázdné. A víly si zvesela nasazovaly na své ruce stříbrné ozdoby, skotačily mezi sebou a smály se.

 

"Hej, vraťte mi to!"

Rozesmály se. "A co za to?"

"Co za to, tanečnice?" pronesla jedna z nich posměšně. "Co nám uděláš?"

 

Smály se oním vysokým smíchem, umělou a nesouladnou směsicí pohádkových hlasů. Zkusila jsem to diplomaticky.

 

"Nebuďte straky a vraťte mi to... prosím."

"Straky, možná vrány!"

"Jasně, krkavci, Krá krá krá..." parodovaly tak nálety ptáků a začaly mě štípat. Jako ostré zobáky naštvaných ptáků. Jako zuřivá smečka rozesmátých hyen.

"Tak co nám uděláš, sličná tanečnice?"

 

Chytal jsem nejbližší dryádu za bledou ruku. Trhla jsem s ní a zkusila ji pohodit na zem. Byla však jako slizký plaz. Odtančila metr ode mě, její společnice ji následovaly. Už se nesmály, tváře jim hyzdil pohled vypočítavého hada. Zlého ještěra, pavouka číhajícího na bezbrannou mouchu. Jako chameleon s dlouhým jazykem, jen jeden pohyb a vrhly by se na mě.

 

"Pojď tanečnice, zahrajeme si na honěnou," rozesmály se a odskočily ještě o krok dozadu. Rozvířily se, náramky na jejich zápěstích zableskly. Drahé šperky od mámy, prstýnky od nejbližších přátel... A ty zlé mrchy, noví vlastníci mých nejbližších. Spolu s dětmi zmizely mezi stromy. Se smíchem krákoravé vrány, s mrštnými pohyby a přehnanými kreacemi. Naštvaně jsem se za nimi pustila. Jeden krok, dva. Jen dunivé tóny bubnů.

 

Veškerá melancholie lesa zmizela. Zbyla jen touha pomstít se. Touha, která rozhýbala moje svaly, nevnímala nemotorný pohyb noh po nerovném terénu lesa. Koruny vysokých dubů se znovu zavřely, celá realita se scvrkla pouze na nerovnou cestu, klikatící se po hřebenu mírného kopce. Drolila se a propadala do údolí. Dryády jako lehounké srnky se sotva dotýkaly země, poskakovaly stejně jako ony rozjařené děti, smály se na celý les chladným, vypočítavým smíchem.

 

Začalo mě z běhu píchat v boku. Jakási tupá bolest mě nutila zastavovat, bránila mi je dohnat. Noha se mi smýkla po nestabilním povrchu a celá má existence se svezla kousek z kopce, zpátky na prašnou stezku pro pomalé důchodce. Chvíli jsem tak ležela, se zavřenýma očima potichu nadávala. Celé tělo mě bolelo. Ne zraněním, ale snad únavou... Bez důvodu. Dva protichůdné jevy, bolest a pohodlí země. Les se pomalu uklidnil, zlodějky se zjevně přesunuly do jiné části soukromého světa, zmizely jakmile jsem na ně přestala myslet. Jen mě neustále bolela hlava. Točila se mi jako po horské dráze. Cítila jsem se jako opilá a potácela se ještě hůře. Otočila jsem se na všechny čtyři, hlavu v dlaních. Nepomáhalo nic, žádné osvědčené triky, které pomáhaly normálně. Připadalo mi, že si prostě někdo přeje, aby mi bylo špatně. Nakonec jsem se smířlivě posadila a začala si z vlasů vytahovat suché větvičky. Alespoň do doby, než se do mé hlavy dostal další rušitel.

 

"Není snadné domluvit se s mozkem, viď," pronesl pobaveně známý hlas.

"Hm... Těžké je mu i rozumět," zamumlala jsem směrem k příchozímu. Zjevil se tu, z vteřiny na vteřinu. Už se to začalo stávat normální. Lidé přicházeli a mizeli, jako moje myšlenky poletovaly mojí hlavou. Neposední ptáčkové na příliš velikém a hojném stromě.

 

"Jako ke každé řeči i ke snům existují slovníky." Sedl si vedle mě. Naskočila mi nepříjemná husí kůže, přítomnost cizí duše, neznámého složení... Neovladatelná, nepocítitelná a tak vzdálená. Jakoby mi vrazil chladný hřebík do hlavy. Mírně jsem se k němu natočila. Oba jsme tam seděli, na kraji prašné cestě, dívali se každý jiným směrem. Uprostřed země nikoho.

 

"Předpokládám, že ty jsi přímo lingvista," pronesla jsem po chvíli ironicky a odvrátila se.

"Amatér, co si vyšel na zkušenou. Snílek."

"Pořád jsem to však já, ten, kdo neví, co se s ním děje, kde je a co tu vlastně dělá... Je to všechno výmysl? Nezdáš se mi jenom? Kdo vlastně jsi? Jak můžu vědět, že nejsem jenom přelud?"

"To musí být hodně zneklidňující," jízlivě zarazil moje výkřiky od tmy.

 

Tak i tady existují otravní týpci?! Hodila jsem po něm otrávený pohled, zachytil jej svým pobaveným. Ani nemrknul. Měřil si mě pohledem hodným rentgenu, s mírným úsměvem. Ne, to se mi opravdu nemohlo zdát, je až příliš živý. I ten svět je zvláštní. Cítím jej, je jako reálný... A přesto jsou v něm známky nadpozemského bytí. Víly, šeptající zvěř, živé stromy...

 

"Uhh..." zahučela jsem. "Fajn, vyhrál jsi. Kde teda jsem?"

"V astrálním světě," odpověděl klidně, s tímtéž pobaveným pohledem.

 

Zamrkala jsem, aby pochopil, že tyto kecy mi toho moc neosvětlí.

 

"Ve světě duší. Tam, kam se nevědomky každou noc odebíráme, abychom načerpali dost energie k bytí na fyzickém světě."

"Aha... To je... velmi nesmyslné, víš..."

"Proč?"

"Totiž, většina  lidí pokládá sny za pouhé výplody mozku."

"To samozřejmě, ale mozek někde musí ty výplody brát."

"Jsou to jenom chemické a biologické impulsy v šedé kůře mozkové."

"A jak dokážeš, že se ti zdá zrovna toto a ne něco jiného?"

 

Otráveně jsem si povzdychla.

 

"Prostě to tak je. Mozek je stroj a zpracovává informace z předešlého dne. Třídí si je a proto se nám zdají sny. To je vědecky dokázané, tečka."

"To zní docela nudně, nezdá se ti?"

"Svět je nudný."

 

Zvedla jsem se. Sledována jeho pohledem jsem se vydala podél cesty. Neznámo kam, beze smyslu, nahodile. Chtěla jsem se dostat pryč odsud. Vzbudit se. Nic takového však nepřicházelo. Nudila jsem se, ve své vlastní hlavě, neschopna ovládat svoje tělo... Otráveně jsem kopala do hlíny na cestě, koukala na liduprázdné okolí.

 

"Astrální svět je něco jiného. Není to pouhé třídění zbytečných myšlenek. Je to nový svět. Je to svět snů, ale mnohem složitější."

"No jo, tak mi to vysvětlete po svém, mistře." nehodlala jsem se s ním hádat. Alespoň se něčím zabavím.

 

"Sen je poselství mozku. Symbol naší touhy, zdánlivě dokonalý odraz budoucnosti. Nesmíme se na něj dívat jako na realitu. Je to tvůj osobní pohled na svět, ve kterém žiješ. Odráží se v něm tvé obavy, strach ze smrti a zbytečnosti. Přestaň se bát, změň svůj cíl a sen se ti přizpůsobí. Sny jsou naše myšlenky. A proto před nimi nikdy neodvracej pohled. I sebekrutější výjev ti musí zůstat před očima. Nezavírej je."

"A co se stane, když to udělám?" Projel mnou mráz. I tady. Teď. V realitě nikoho a všech.

 

Astrální svět, smíšenina touhy po dokonalém světě, svět se zákony, které ničemu nebrání. Dovolují vše, zakazují málo. Nebo naopak? Je to zrcadlo naší duše. Svět, ve kterém zdánlivě chceme žít. Svět skrytých emocí, kde nemůžeme vyjádřit smutek. Radost, lásku. Zbude jen podivný pocit na hrudi, snad strach usazený hluboko uvnitř. Strach z neznámého prostředí. Možná je to jen duše, osvobozená. A přesto připoutaná k tělu dlouhým provazem. Tím, co nás drží na pomezí mezi tímto světem a světem mrtvých... Jak malý je krok?

 

" Zavíráš oči před krutou zprávou? Sama se jí poddáváš. Když nedokážeš odolat vlastním myšlenkám, snům a tužbám, zemřeš. Tvá duše zešílí, nedokáže se s tím vyrovnat..."

 

Naše pohledy se zkřížily. Hnědé duhovky s bledě modrými. Svítivé tváře, bledý odstín duše. Vlající obrys aury, neviditelná clona, dodávající onen nadpozemský tón... Viděla jsem klid a vyrovnanost. Bolest a utrpení let minulých, laxnost budoucích roků. Zvláštní směs lásky a nenávisti. 

 

"Ještě pořád jsi neodpověděl na nejdůležitější položenou otázku," zašeptala jsem.

"Astrální svět je realita mezi fyzickým světem a světem duší bez těla. Světem po smrti, jak někteří věří. Za astrálním světem je ještě jedna předsíň- Málokdo se z  ní dostane. Je to útočiště duší ztracených ve vlastním těle. Lidí, kteří jsou mrtví a přitom žijí. Lidé v kómatu, v hlubokém bezvědomí. Lidé v hypnóze. Občas se tam dostane i ve fyzickém světě mrtvá duše."

 

"Takže já jsem... byla... mrtvá?"

"Částečně ano. Smrt není pouze fyzické zastavení srdce. Mrtvý může být i zdánlivě zdravý člověk."

"Ale ty jsi mi pomohl... že?"

"Tak nějak jsem si říkal, že vypadáš jako někdo, kdo by potřeboval pomocnou ruku."

"Ale kdybych se neprobudila... nebyla bych slepá."

"A nikdy by ses nepotkala se svojí rodinou."

"K čemu je rodina bez tváří? Jak si mohu být jistá, že ty hlasy kolem mne jsou moje rodina?"

"Mají tě rádi."

"No jo... To je výhra," zavrčela jsem zasmušile.

 

Odmlčel se. Nikdo nemluvil, jen vítr si hrál s našimi těly. Nechal vlát moje vlasy, oblečení. Jako dva rozhádaní milenci, stojící  na rozcestí. U přístavu širého moře, tiše spolu trávíc poslední minuty, než jeden z nich nastoupí na loď přes oceán. Visela tu jedna nevyřčená věta. Snad povzbuzující gesto pro mrtvou nevěstu, poslední záchytné lano či záchranný kruh. Jen se toho vlákenka chytit, nechat se strhnout proudem a zamotat se do pavučiny. Jako už tolikrát. Zapomenout na vše živé, navštívit svět mrtvých...

 

"Nauč mě tu žít, prosím."

 

Maják uprostřed mrtvého moře. Podíval se mi do očí. Váhal, i tady, kde se emoce jen těžko vyjadřovaly. Podal mi ruku. Neobyčejně chladnou, ne jako v realitě. Jenom malý závan bez citu. Chlad smrti, která byla téměř na dosah... Stačil jen krok. Druhý. A ponořili jsme se oba, spojeni neviditelným dotykem rukou, do Říše snů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.